Vloni vstoupili mezi padesátníky vicemistři Evropy z Anglie 1996 Karel Poborský, Pavel Nedvěd a Radek Bejbl. Letos je do „Klubu 50“ následují další reprezentační opory ze silného ročníku 1973. Po historicky nejlepším střelci národního týmu Janu Kollerovi, který oslavil životní padesátku v březnu, je nyní na řadě VLADIMÍR ŠMICER, v současné době ambasador Evropské konferenční ligy, která vyvrcholí finálovým duelem 7. června v Edenu, kde se o nejmladší kontinentální klubovou trofej střetnou londýnský West Ham s italskou Fiorentinou.

Jak se přihodilo, že jste se stal ambasadorem Evropské konferenční ligy?

„Hlavní zásluhu na tom mělo přidělení pořadatelství finále Evropské konferenční ligy do Prahy. Většinou se z té země, ve které se finále pořádá, vybírá ambasador. Tak asi padla volba i na mě. Znám se s lidmi z UEFA dost přes Liverpool, jsem s nimi v kontaktu, dělal jsem s nimi pár věcí. Třeba když v Praze byla Champions League Tour s Luisem Figem. Potom pohár přivezli po dalších čtyřech letech. Když byla Praha zvolena jako pořadatelské město finále, tak mě kontaktovali, jestli bych se nechtěl stát ambasadorem. Odpověděl jsem, že rád, že je to perfektní, protože jsem na Slavii fotbalově vyrůstal a jsem celoživotně spojený s Edenem.“

Co konkrétně vaše práce obnáší?

„Napsali mi termíny, kdy se budou losovat jednotlivá kola, abych při nich byl. Začínalo se v Istanbulu, kde se losovaly základní skupiny. Potom už další losy byly v sídle UEFA ve švýcarském Nyonu.“

Slavii jste moc atraktivní soupeře nevytáhl…

„To je sice pravda, ale jinak to byla dobrá skupina, ze které měla postoupit do vyřazovací fáze. Slavia měla všechno ve svých rukou, v poslední minutě prvního zápasu v Turecku proti Sivasporu kopala za stavu 1:1 penaltu, kterou Provod neproměnil. Tím její výsledkové trápení začalo a dál se kupilo. Potom porážka s Kluží, která bolela, a taky, bohužel rozhodla, že Slavia nepostoupila… Byla to velká škoda. Myslím si, že v Evropské konferenční lize se dá dojít daleko. Když vidím týmy, které se v letošním ročníku dostaly do semifinále. Nechci je nijak podceňovat, ale nechalo by se s nimi hrát. Nebyl by tam rozdíl třídy, abyste se bál, že někam pojedete a dostanete pět gólů. Už po krátké době se ukazuje, že to byla dobrá myšlenka, založit třetí evropskou pohárovou soutěže. Ne všechny kluby mohou hrát v Champions League a i těm našim vyhovuje. Také fanoušci mají rádi poháry, cestují za svými kluby po Evropě. Jako hráč jsem měl vždycky moc rád pohárové zápasy.“

Vaše povinnosti budou asi gradovat před finále, ne?

„Zatím mám daný oficiální program jen den před utkáním, kdy bude slavnostní večeře obou finalistů a jejich přijetí nejspíš na pražském magistrátu u primátora, budou tam samozřejmě i zástupci FAČR. U toho musím být. V průběhu finálového dne mě čekají nějaké pracovní povinnosti přímo na stadionu. Asi přinesu před výkopem pohár na hřiště. I den po finále mám ještě nějaké aktivity s fanoušky. A pak letím do Istanbulu na sobotní finále Champions League.“

Když se začala losovat jarní vyřazovací část, odhadoval jste, kdo by mohl dojít do pražského finále?

„Tipoval jsem dobře, protože jsem si přál, aby tam byli nějací čeští zástupci. Držel jsem palce West Hamu a fandil Fiorentině s Tondou Barákem. A ono to vyšlo! Všichni navíc před odchodem do zahraničí hráli ve Slavii, hlavně Souček s Coufalem, znají to tam i s českým nároďákem.“

S blížícím se finále vás lidé jistě bombardují s žádostmi o vstupenky!

„Dostal jsem deset lístků od UEFA, které mám už dávno alokované, a to je všechno. Stadion má kapacitu, jakou má, není čtyřicetitisícový, aby se dostalo na co nejvíc zájemců z řad fanoušků.“

Jak to kombinujete s pravidelnými akcemi Liverpoolu?

„Hráli jsme v březnu o reprezentační pauze s Celtikem Glasgow v Liverpoolu a nevešli jsme se s Patrikem (Bergerem) vůbec do nominace… Předtím to byl Real Madrid, Barcelona, Bayern, AC Milán. Jednou jsme zápas legend hráli v Madridu s Realem, a to klubové vedení inspirovalo, aby podobná utkání pořádal doma v Liverpoolu. Proto nejdřív pozvali na odvetu Real, a když viděli, že bylo vyprodáno, padesát tisíc diváků, tak začali zvát další evropské velkokluby. Pokaždé bylo na Anfieldu plno. Na prvních čtyřech zápasech jsem byl, až nyní na Celtiku ne.“

Proč?

„Jsme staří… Berou mladší kluky, kterým je 37 nebo 38 let a ještě běhají. Chtějí i tyhle zápasy vyhrávat! Byli jsme zvaní že tam můžeme být. Kdybychom bydleli v Anglii, tak bychom tam přijeli, ale letět z Prahy se jen dívat, to se nám nechtělo.“

Kdo tým liverpoolských legend vede?

„Trenérem je Kenny Dalglish, pomáhají mu Ian Rush a John Barnes. Budou, myslím, ještě nějaké tripy do Asie, tam se asi podíváme. Věřím, že jsem za starou gardu neřekl ještě poslední slovo! Je pravda, že zdravotně to není úplně ono…“

Co vás trápí?

„Bolí mě koleno, a když nemůžeš pořádně běhat, tak si většinou natáhneš nějaký sval.“

Asi tchán Láďa Vízek, kdo jiný, naprášil, že jste ale hrál nedávno za Dolní Chabry mistrovské utkání!

„Jen deset minut za stavu 4:1 jsem v I. A třídě proti Dolním Počernicím vlezl na hřiště. Předtím to bylo dobrých pět let, co jsem hrál naposledy mistrák. Bylo nás trošku míň, tak jsem řekl: Když povedeme o dva góly, tak ke konci nastoupím. V sobotu 3. června jsem chtěl něco udělat na hřišti při domácím zápase k padesátinám, jenže jsem si neuvědomil, že v tomhle termínu budu na golfovém turnaji v Krakově, který pořádá bývalý liverpoolský brankář Jerzy Dudek. Udělám to o dva týdny později.“

Vedete také coby předseda i nově ustavenou Sportovní radu FAČR…

„Jsme poradní orgán. Scházíme se jednou za měsíc. Dostáváme nějaké úkoly od předsedy, Výkonného výboru FAČR nebo se bavíme o věcech, které přednese technický ředitel Zdeněk Psotka. Že by chtěl s něčím poradit, pomoct nebo dostat od nás inspiraci, znát náš názor. Při volbě sportovně technického ředitele jsme dali tři jména, ke každému z nich pro a proti, rozhodoval pak ale výkonný výbor. Bavíme se o problémech současného fotbalu, ale nehodnotíme reprezentační „áčko“, to není naše starost.“

Po aktivní kariéře jste ovšem dostatečně vytížený!

„Trénování mě nelákalo. Viděl jsem, jaká to je dřina, pod jakým tlakem trenéři jsou. I časově je to náročnější, než když jste hráčem. Nechtěl jsem prožívat další nervy. Jsem spokojený s tím, co ve fotbale dělám. Mám na starosti klub v Dolních Chabrech, kde bydlím. Od roku 2010 jsem jeho předsedou, mám to pět minut na hřiště. Povedlo se nám, myslím, docela dost věcí. Areál se zlepšil, z toho mám pochopitelně radost. Postavili jsme nové kabiny, nové hřiště 60x40 metrů s osvětlením, aby se nechalo trénovat i v zimních měsících. Jsou tam i trampolíny, hřiště na beach, máme také velkou členskou základnu a hodně dětí.“

Potkali jsme se při finále MOL Cupu na Letné, byl jste i na nedávném derby v ligové nadstavbě?

„Na finále poháru jsem byl, protože jsem věděl, že tam bude půlka stadionu fanoušků Slavie. To je diametrální rozdíl oproti ligovým derby. To v nadstavbě měla Slavia utkání pod kontrolou, jenže Sparta vytěžila z minima maximum, vesměs ze standardních situací. První gól dal Haraslín z trestného kopu, druhý padl po autu a třetí vítězný z úplně zbytečné penalty, takže se bodový rozdíl ještě zvýšil. Sparta by musela zkolabovat, aby o mistrovský titul ještě přišla. Slávisté musejí být naštvaní sami na sebe, kolik venku poztráceli bodů – v Českých Budějovicích, Teplicích, Liberci. Nebo přijede v posledním kole základní části Hradec, který de facto o nic nehraje, a odveze si z Edenu bod. Fotbalově byla Slavia ve všech derby lepším týmem, ale na to se nehraje. Letos hraje všechno Spartě do karet, dává góly v posledních minutách nebo z penalt, třeba doma proti Plzni za ruku Hejdy. Za devět let čekání na titul jí letos přeje fotbalové štěstí. Slavia ji navíc v obou jarních derby na Letné obdarovala – vlastním gólem na 3:3 a pak penaltou za stavu 2:2. Přišla o tři body, což je v tak těsném souboji strašně moc.“

Ve středu oficiálně vstoupíte mezi padesátníky!

„Strašně rychle to uteklo! Na padesát se necítím, nějak mi to k sobě nejde… Představuji si někoho staršího. Ale je to tak, číslo je jasné. Tak se jen zastavím a jdu dál. Nic si z toho nedělám, bavím se, sportuji, protože sport je můj život. Bohužel, to, co umím nejlíp, fotbal, už tolik hrát nemůžu, protože mě, jak už jsem říkal, tělo bolí… Snažím se dělat jiné sporty – hokej, golf, tenis, padel, jezdit na kole.“

I díky tomu, že se pořád hýbete, jste ani moc nepřibral…

„Mám 85 kilo, když jsem hrál, tak jsem měl váhu 78 kg. Sedm kilo, které jsem nabral po skončení kariéry v roce 2009, je, myslím, v normě a není to tak hrozné.“

Jak se od té doby, co jste skončil, fotbal změnil?

„Trošku se hra ještě zrychlila, ale na druhou stranu se týmy snaží víc hrát fotbal. Hrají odzadu, víc se tlačí dopředu, dobří fotbalisté se vždy prosadí. Změnili to Španělé, když začali hrát tiki-taku, aby se balony jen nenakopávaly dopředu. Zlepšily se i možnosti trénování, regenerace, hráči vědí, co mají jíst a pít, dostávají do sebe vitamíny, tím pádem mohou i líp trénovat. Ještě víc se zprofesionalizoval přístup k fotbalistům, týmy mají kondiční trenéry-specialisty.“

Vaše fotbalová kariéra byla velmi úspěšná a plná triumfů či titulů. Když se za ní ohlédnete, co vás naopak mrzí, že se nepovedlo?

„Asi EURO 2004 v Portugalsku. Řekové ale chytli na šampionátu životní formu a na turnaji, jako je mistrovství světa nebo Evropy, se to nechá uhrát. V dlouhodobé soutěži by s tímhle stylem neuspěli. My jsme takovou formu chytli v Anglii 1996. Nejlepší zápas jsme tam odehráli ve finále, kdy jsme si už začali víc věřit, chtěli hrát s Němci otevřený fotbal, ale prohráli jsme…Dvakrát během osmi let jsme doplatili na pravidlo zlatého a potom stříbrného gólu, to je docela rarita! Člověk si na to většinou vzpomene, když je nějaká sešlost nebo se díváme na fotbal v televizi. Před pár dny jsem dělal besedu pro českou pobočku Expedie, což je jeden z partnerů Champions League a Liverpoolu. Ptali se mě, co bylo moje největší fotbalové zklamání. Odpověděl jsem jim, že Řecko, to byl zápas, který nás stál finále a možná i evropský titul! V Portugalsku jsme měli nejlepší tým ze všech, o tom jsem dodnes přesvědčený. Před semifinále jsem ale cítil, že pohoda a nažhavení nebyly prostě ono, možná už trochu panovala i ponorka, protože jsme už byli dlouho spolu. Mentálně to byl těžký zápas, protože Řekové chytře bránili, nechávali nás hrát, ale do moc šancí jsme se nedostávali, ani jsme toho moc proti nim nevymysleli. „Rosa“ (Tomáš Rosický) napálil břevno, „Dino“ (Jan Koller) měl ke konci šanci, ale kopl to z penalty vedle. Řekové trpělivě číhali na svoje šance, které měli až v prodloužení po standardních situacích. Takhle rozhodli i finále s Portugalci. Historie se bohužel neptá, jak zápas herně vypadal, ale kdo ho vyhrál. Bylo to velké zklamání, které hodně dlouho bolelo a úplně nepřebolelo. S Německem jsme ve Wembley taky dvacet minut před koncem ještě vedli a byli blízko ke zlatu. Na reprezentační úrovni byl zklamáním ještě nepostup na MS 2002, ale za to jsme si svým způsobem mohli sami. Měli jsme dobrý tým, i předtím na EURO 2000 taky. S domácími Nizozemci to byl jeden z nejlepších zápasů, který nároďák za poslední léta proti silnému soupeři odkopal. Nastřelili jsme tři tyče, měli jsme je na lopatě a inkasovali jsme minutu před koncem z penalty. Francii, která byla úřadujícím mistrem světa, jsme pak museli porazit. Měli jsme extrémně těžkou skupinu. Za stavu 1:1 jsme ji zatlačili, její hráči čekali na brejky a z jednoho nám dali gól, který nás poslal předčasně domů.“

A zklamání na klubové úrovni?

„Tam jasně převažují úspěchy nad nezdary. Poháry s Liverpoolem, tituly se Slavií, ten francouzský s Lensem byl úžasný a senzační. Teď na tohle slavné období Racing navazuje po loňském návratu do první ligy. Byl jsem tam jen jednou na fotbale, když hráli doma s Paris Saint Germain. Do Liverpoolu jezdím tak třikrát-čtyřikrát ročně. Těší mě, když jsou moje bývalé kluby úspěšné. Doufám, že se Girondins Bordeaux co nejdřív vrátí zpátky mezi elitu.“

Vaším nejbližším parťákem je dlouhá léta Patrik Berger, tomu bude padesát na podzim…

„S Patrikem cestujeme na zápasy Liverpoolu, občas si zahrajeme golf. Bydlí taky v Chabrech. On se dal ještě na rybaření, jezdí po světě, byl v Peru, v Brazílii, ale mě nepřemluvil. Chytil už pěkné a pořádně velké kousky, co mi ukazoval. Ryby ale jsou časově náročný koníček a nemůžu stíhat všechno…“

V Anglii 1996 jste založili unikátní tradici pravidelných účastí na evropských šampionátech. Postoupí na EURO 2024 v Německu český národní tým poosmé v řadě?

„Skupinu má dobrou, i když jsem ji nelosoval… Z každého koše jsme dostali nejhratelnější soupeře. Když kluci porazili v Edenu největšího favorita Polsko, tak jsme měli mít šest bodů, a ne uhrát v Moldavsku jen bezbrankovou remízu. Ale i čtyři body jsou slušný odrazový začátek kvalifikace.“

VLADIMÍR ŠMICER Narozen: 24. května 1973. Profesionální kariéra: Slavia Praha (1991-1996), Racing Lens (Francie, 1996-1999), FC Liverpool (Anglie, 1999-2005), Girondins Bordeaux (Francie, 2005-2007), Slavia Praha (2007-2009). Reprezentace: 84 zápasů / 27 gólů. Největší úspěchy: stříbro z EURO 1996 v Anglii, bronz z EURO 2004 v Portugalsku, účast na EURO 2000 v Belgii a Nizozemsku, bronz z Poháru FIFA 1997 v Rijádu, vítěz Ligy mistrů (2005), vítěz Poháru UEFA (2001), vítěz Superpoháru UEFA (2001), vítěz české ligy (1996, 2008, 2009), vítěz francouzské ligy (1998), vítěz Anglického poháru (2001), vítěz Carling Cupu (2001, 2003), držitel Stříbrné kopačky z Poháru FIFA v Rijádu (1997), Osobnost Gambrinus ligy (2008), držitel Zlatého odznaku Klubu ligových šampionů týdeníku GÓL (2018). Fotbalové funkce: manažer české reprezentace (2009-2013), předseda Sportovní rady FAČR (2022-?), asistent trenéra Slavie (2014-2015), předseda SK Dolní Chabry (2010-?). Největší úspěch: postup do čtvrtfinále EURO 2012 v Polsku a na Ukrajině.