Triumfy časem zaváté
Když jste v pravou chvíli na pravém místě, tak na prožité chvíle a úspěchy všeho druhu rád i po letech vzpomínáte. S Dušanem Uhrinem jsem se poprvé potkal na jeho premiérové trenérské štaci v nejvyšší soutěži, když v zimě 1981 vystřídal na lavičce hradeckého nováčka Rudolfa Šindlera a zachraňoval „votroky“ mezi elitou. Kdyby v posledním zápase vstřelili ještě jeden gól odevzdané brněnské Zbrojovce, spadla by při bodové rovnosti z předposledního místa Dukla Banská Bystrica…
O deset let později už byl kouč osloven mnohem slovutnějším klubem, který měl navíc ve svém srdci. Po podzimu překvapivě vedl nejvyšší soutěž pod jeho taktovkou Union Cheb, který ho uvolnil k druhému angažmá na Letnou, kde se po kompletní sezoně slavil další mistrovský titul. První angažmá ve Spartě prožil Dušan Uhrin hned po Hradci, než se vrátil z Nizozemska zpátky legendární trenér Václav Ježek, který následně stvořil mistrovský tým, suverénně vládnoucí v dalších sezonách federální lize. Na svého učitele dokázal ihned navázat, na mezinárodní scéně ho dokonce předčít. V nultém ročníku Ligy mistrů sparťané vyřadili Glasgow Rangers i Olympique Marseile a probojovali se do semifinálové skupiny, kde je čekali další renomovaní evropští soupeři – FC Barcelona, Benfica Lisabon a Dynamo Kyjev. Sparta v ní skončila druhá za „Barcou“, kterou dokázala v památném zápase na vyprodané staré Letné porazit 1:0. Také na Camp Nou se Uhrinovi hoši drželi náramně, ale nakonec prohráli po boji 2:3. O slavný ušatý pohár si tehdy zahráli pouze vítězové obou skupin…
Úspěšné evropské tažení si vybralo daň v domácí soutěži, kde Spartě v sezoně 1991/1992 utekl bratislavský Slovan. Společenská atmosféra byla, řečeno dnešním slovníkem, hustá, plíživě se blížilo rozdělení Československa. A v ní cestoval úřadující mistr na bratislavské Tehelné pole proti lídrovi „belasým“. Myslím si, že v ochozech dosluhujícího ikonického stadionu bylo tehdy mnohem víc diváků, než uváděla oficiální kapacita. Bezbřehý optimismus i vypjatý nacionalismus se dávno před výkopem valil nejen z tribun. Pro slovenského rodáka Dušana Uhrina, který měl na střední škole za spolužáka jistého Vladimíra Mečiara, to byl hodně emotivní duel, byť to na sobě v pověstně pokerové tváři nedal vůbec znát. Devadesát minut dopadlo úplně naruby, žádná korunovace se nekonala. Brankář Petr Kouba chytil mladému kanonýrovi Slovanu Peteru Dubovskému penaltu a jeho spoluhráči postupně převzali otěže zápasu proti přemotivovaným domácím. Výhru 3:0 pečetil sólem z poloviny hřiště Václav Němeček, který po něm vyšvihl kotoul radosti! Na novinářské tribuně nefungovaly telefony, takže jsem referát do pražské redakce Československého sportu tehdy telefonoval ze sekretariátu Slovanu, kde se dalo zklamání krájet. Dlouholetý klubový sekretář, stříbrný olympionik z Tokia 1964 Anton Urban mi to umožnil, ale preventivně jsem v jeho kanceláři tlumil hlas… Vymodlený titul ale Slovan přece jen s tříbodovým náskokem před Spartou uhájil.
Poslední ročník československé ligy se dohrával už pár měsíců po rozpadu státu. Sparta potřebovala pro pojistku titulu vyhrát zápas v Nitře, což se jí nejtěsnějším výsledkem 1:0 i povedlo. Byli jsme domluveni s Dušanem Uhrinem, že pokud se mistrovský triumf povede, tak budeme zpáteční cestu slavícího letenského autobusu sledovat. Zastávek u benzinových pump po dálnici D1 k doplnění zásob bylo požehnaně, spokojený kouč ale většinou zůstával sedět uvnitř. Mohutně se slavilo i v hlavním městě, dodnes se mi vybavuje, jak na diskotéce v centru metropole vplul na taneční parket tehdejší majitel Petr Mach, kterému zdárně sekundoval jeden z pilířů týmu a jeho vrstevník Michal Bílek!
Ale to už se odehrávalo bez přítomnosti trenéra Uhrina, který tím nejlepším způsobem uzavíral svoji letenskou kapitolu. Otevírala se totiž před ním neznámá reprezentační u nově formovaného českého národního týmu, která byla v dalších čtyřech letech neméně úspěšná. On ale zůstal stále nenápadný…