Tomáš Hübschman: „Nechávám si otevřená vrátka…“

Tomáš Hübschman: „Nechávám si otevřená vrátka…“

Domluvili jsme se, že si zavoláme, až se bude v sobotu odpoledne vracet zpátky do Prahy z prvního přípravného utkání s Viktorkou Žižkov. Jenže opakovaně měl jablonecký kapitán a veterán TOMÁŠ HÜBSCHMAN obsazený mobil. Probíral totiž s novým koučem Severočechů Davidem Horejšem čerstvé dojmy ze zápasu, v němž jejich tým nečekaně podlehl třetiligovému soupeři 1:2…

Tak jak jste viděl přípravnou premiéru?
„Nehráli jsme v kompletním složení, někteří kluci jsou na marodce, dalším dal trenér volno. Nenastoupil ještě Vlado (Jovovič), ani mladý Sejk. Sestava se protočila, ale někteří stopeři odehráli celý zápas, protože Štěpánek je zraněný. Černák musel odehrát také vše, protože „Smejky“ (Tomáš Smejkal) si přisedl nohu a udělal si něco s kolenem. My ostatní jsme odkopali poločas.“

Trenér Horejš si stěžoval, že oba inkasované góly byly velmi laciné…
„První jsem neviděl, protože jsem se v tu dobu rozcvičoval na spodním plácku. Druhý byl hloupý, padl ze standardky, kdy zůstal hráč úplně sám na pěti šesti metrech od branky, takže pohodlně bez souboje hlavičkoval. Buď tam musí být gólman, nebo obrana.“

Jaký čeká Jablonec nejbližší herní program?
„V sobotu máme Varnsdorf a 13. července jedeme do Itálie na soustředění, kde budeme mít herní prověrky se třemi „S“ – Sassuolem, Salernitanou a Spezií. Do těchto zápasů nás ale čeká ještě hodně práce, když se na to podívám optikou našeho zápasu s Viktorkou.“

Až ve 40 letech jste zažil v minulé sezoně hrát o sestup. Co to s vámi dělalo?
„Nebyla to žádná příjemná zkušenost ani vzpomínka na minulý ligový ročník. Začátek sezony byl nejdřív pohárově neúspěšný, ale pak úspěšný. Z předkola Evropské ligy jsme se sice nedostali přes Celtic Glasgow, ale přes Žilinu jsme postoupili do skupiny Evropské konferenční ligy. V ní to pak nebyl žádný propadák, do posledního kola jsme bojovali o postup, což se nakonec nepovedlo. Ale neodehráli jsme žádný zápas, ve kterém bychom podali špatný výkon a uhráli špatný výsledek.“

Evropská podzimní mise ostře kontrastovala s domácí ligou!
 „Mezitím nám bohužel utíkala liga, na podzim jsme dokázali jen třikrát vyhrát – v prvním kole s Ostravou, pak na Bohemce a potom doma s Karvinou.  Nebylo to nic přesvědčivého, gólů jsme na podzim taky moc nedali. Bavili jsme se o tom, že jakmile skončí pro nás pohárová Evropa, tak se soustředíme už jen na ligu a MOL Cup, že zápasů bude o trochu míň. Že na začátku jara poskočíme z dolního pásma do toho středního. Jenže se nám tenhle krok za celé jaro nepodařil. Měli jsme hrozně moc remíz, někdy jsme o výhry přišli až v samém závěru, a hrozně málo vstřelených branek. Čím víc se to stupňovalo ke konci sezony, tak byla čím dál větší křeč. Dostali jsme se z toho zaplaťpánbůh až na konci nadstavby.“

V nadstavbové části jste prožili pořádnou výsledkovou houpačku a dohrávali jste ji už bez trenéra Petra Rady…
 „Hned v jejím prvním kole doma s Pardubicemi jsme prohráli, to byl pro všechny ohromný šok, ovlivnilo to vyloučení, takže jsme hráli skoro celou druhou půli o deseti. Chyběla nám vnitřní síla, aby oslabení tým spíš stmelilo a nakoplo. Bezbrankovou remízu jsme neudrželi, padli jsme 0:2 a naše situace se ještě zhoršila. Potom skončil „Radič“ (trenér Petr Rada), i když si nemyslím, že byl hlavní příčinou našich špatných výsledků. Za ty jsme mohli my, co jsme byli na hřišti. Řešení, která jsme na něm dělali, prostě trenér od lajny neovlivní. Může ovlivnit jen sestavu, kdo kde bude hrát, na hřišti to pak už mají jen fotbalisté ve svých nohách i hlavách. Mančaft převzali „Vagi“ (Jiří Vágner) s Tomášem Čížkem, zvítězili jsme v Teplicích a doma s Karvinou. Končili jsme ve Zlíně, kde nám stačil bod, abychom se v lize udrželi a vyhnuli se baráži.“

Zachránit jste se mohli už v předposledním kole doma s „Klokany“, ale dostali jste vyrovnávací gól ve čtvrté nastavené minutě…
„To bylo úplné vyvrcholení mizerné sezony… Byli jsme jen vteřiny od toho, abychom vyhráli, tím se udrželi a mohli jet do Zlína úplně v klidu. V závěru se seběhla řada chyb a špatných rozhodnutí. Ne úplně povedený výkop gólmana bez jakéhokoliv souboje, podskočený balon Jardou Zeleným a průnikovka, kterou nezachytil „Surza“ (Tomáš Surzyn), po níž „Klokani“ vyrovnali… V tu chvíli jsme si kalich hořkosti vypili až do dna. Nejen my, ale i všichni fanoušci a lidé z jabloneckého klubu. Pomohlo nám jen to, že Teplice nevyhrály v Karviné, kde dostaly vyrovnávací gól v poslední minutě. Tím pádem nám stačil ve Zlíně k záchraně udělat bod. Nedovedu si představit, že v situaci, v jaké jsme se v tu dobu nacházeli, bychom museli ve Zlíně vyhrát. Není vůbec jednoduché jet k jakémukoliv soupeři a mít v hlavách, že musíš vyhrát, že remíza ti nestačí.“

Potřebný bod jistoty jste ze Zlína přivezli. Vojtěch Kubista mi říkal, že zpáteční cesta domů vypadala, jako kdybyste získali mistrovský titul!
„Asi z každého z nás to spadlo, přišla úleva. Po celé jaro jsme se bavili, že je to pořád hratelné dostat se do střední skupiny, když zvládneme tři-čtyři zápasy v řadě. Jenže pořád nepřicházely, remízovalo se nebo prohrálo. Dali jsme nejmíň branek ze všech ligových mančaftů, jen 26 v 35 zápasech, to bylo hrozně málo a odrazilo se to také, kde jsme se v tabulce pohybovali.“

I když se Jablonec už na podzim trápil v koncovce, v zimě odešli oba hrotoví útočníci Doležal a Čvančara do polského Zaglebie Lubin, resp. pražské Sparty…
„Už loni v létě nás opustil Ivan Schranz, který dal čtrnáct gólů, „Doly“ (Martin Doležal) jich vstřelil také tolik, takže nám dohromady zmizelo 28 branek. Do toho se přimotal odchod Tomáše Čvančary, který vstřelil na podzim pět gólů v lize a čtyři v pohárech, a dostal nabídku ze Sparty. „Dolymu“ to naopak na podzim tolik nepadalo, bylo taky dané tím, co jsme mu my ostatní připravili. Když se nedaří celému týmu, tak je pro koncové hráče těžké, aby si sami šance vytvářeli. Čvančara měl možnost jít do Sparty, „Doly“ do Polska. Jsme regionální klub, když má někdo z hráčů dobrou nabídku a klub na tom může vydělat, tak tenhle krok musí udělat. Nejsme v pozici, že bychom mohli fotbalisty předržovat, i oni se chtějí posouvat výš, jít za lepším. Vedení klubu i my jsme věřili, že to na sebe po jejich odchodu vezme někdo jiný. Měli jsme se s tím vypořádat líp, i když je těžké z měsíce na měsíc nahradit Martina Doležala, který byl v Jablonci osm let. Taky mu nějakou dobu trvalo, než se zabydlel a začal dávat branky. Měl dobré sezony, kdy nás jeho góly táhly nahoru, ale i horší, kdy tolik branek nedával.“

Musel jste se hodně rozmýšlet, jestli ještě přidáte další rok?
„Neřekl bych, že jsem se nějak dlouho rozmýšlel. Asi jako z každého to ze mě po posledním zápase spadlo. Byl jsem rád, že je to za námi, že po dlouhých měsících, kdy jsme se točili v kruhu pro křečka, přišlo povzbuzení, že jsme to aspoň dotáhli k záchraně. Že jsme nemuseli do baráže, která bývá ošidná. Letos ji ale oba prvoligové mančafty Bohemka a Teplice zvládly. V závěru sezony jsem nastupoval pravidelně, cítil jsem se ne úplně špatně, takže spíš šlo o to, jestli klub bude chtít a jakou bude mít strategii do příští sezonu. Po ohlášení nového trenéra, když jsme už věděli, kdo přijde, jsme si s Davidem Horejšem volali. Projevil zájem, abych pokračoval, já jsem také chtěl, protože jsem určitě nechtěl končit po takové bídné sezoně… A doufám, že se to nebude v té nadcházející opakovat!“

Naznačil vám, co od vás očekává, případně na jaký post v sestavě s vámi počítá?
„Na to je ještě brzy. Nejsem slepý, vidím svůj věk, svoje možnosti. Vždycky záleží na trenérovi, co od toho očekává. Nemám problém s žádnou pozicí, takhle jsme to měli dané i s trenérem Radou. Jde mi vždycky o to, aby byl tým úspěšný. Jestli u toho budu na hřišti, na lavičce nebo na tribuně mi nevadí. Dokážu se s tím srovnat a přijmout jakoukoliv pozici.“

V létě tým opustili zkušení hráči-reprezentanti Václav Pilař a Jaroslav Zelený. Přišli naopak mladí hráči, kterým byste klidně mohl dělat tátu! Když jste začínal kariéru, hrál jste s někým, kdo měl od vás tak velký věkový rozdíl?
„Jako mladý jsem měl také spoustu spoluhráčů, kteří toho měli ve své kariéře už hodně za sebou. Takhle velký věkový rozdíl tam ale nebyl. Hrál jsem ve Spartě stoperskou dvojici s Jirkou Novotným, měl jsem možnost trénovat a hrát s Jirkou Němcem, Vencou Němečkem, Míšou Horňákem, Horstem Sieglem, tedy s oporami ze staré sparťanské éry, na které jsem se jako kluk chodil na Letnou dívat a podával jim balony. Byl jsem rád, že jsem se s nimi mohl potkat na hřišti. Včetně Petra Kouby to byli všechno kluci, kterým jsem fandil na EURO 1996 v Anglii. Bylo mi patnáct let a nedokázal jsem si představit, že s nimi za pár roků budu sedět v jedné šatně a budeme spolu hrát za jeden tým! Byly to tehdy pro mě neocenitelné zkušenosti. Věřím, že podobný přínos a obohacení do další kariéry můžu přinést mladým klukům, kteří teď v létě do Jablonce přišli – Venca Sejk, Pavel Šulc, Maťo Polidar.“

Vaší dceři je šestnáct, co kdyby se zakoukala do nějakého mladého fotbalisty nebo on do ní?
„To se samozřejmě může stát. Beru to v klidu. Má svůj rozum, ví, co chce, a za tím si jde. Pokud se jí bude líbit nějaký fotbalista a bude s ním chodit, bránit ji v tom nebudu. Myslím si, že fotbalový život prožívala v naší rodině odmala, ví, co to obnáší a jak to vypadá. Tyhle věci víc, než se mnou, pochopitelně konzultuje se svojí mámou…“

Jak jste strávil letošní dovolenou?
„Nikde jsme nebyli, dcera chodila do školy až do 16. června a my jsme dvacátého začínali letní přípravu. Moc času někam vyrazit nebylo. První týden dovolené jsem úplně vypnul, nedělal jsem skoro nic, jen jsem se snažil vyřídit věci, které jsem během sezony trochu ignoroval. Potom jsem šel na jeden charitativní fotbálek staré gardy a tam jsem zjistil, že úplně z toho vypadnout nemůžu, že by to nebylo dobré. Tak jsem se začal nějakým stylem udržovat a hýbat. Byl jsem během dovolené dvakrát na tenise. Starší kluci chodí středa-pátek-neděle na hokej do Říčan, tak jsem s nimi zapojil. Od pátku do neděle je hodně exhibičních fotbalů, které jsem hrál za nejrůznější týmy. Je to dobrá věc, pobaví to lidi, i mně to dává radost, že se stejně jako oni potkám se staršími fotbalisty, kteří už třeba nejsou aktivní. Nebo s bývalými spoluhráči ze Sparty nebo z reprezentace a dlouho jsem se s nimi neviděl. V běžící ligové sezoně je to skoro nemožné. Všechny tyhle aktivity mi zároveň umožnily, že jsem se nemusel sám někde fyzicky v lese tréninkově udržovat. Baví to také mnohem víc.“

Je náplň letní přípravy Davida Horejše jiná, než byla během jabloneckého angažmá Petra Rady?
„Každý trenér má něco, na co se zaměřuje, co je pro něj důležitější. Nejsou všichni stejní. Těžko vyhodnotíš, jestli je to správně nebo ne. To se ukáže až pak na hřišti, hodnotíte se to až zpětně podle výsledků. Spousta tréninků je herních, jsou náročné, protože jsou ve větší intenzitě, než tomu bylo předtím. Je to pořád fotbal, snažíme se nacvičit něco do defenzívy, abychom byli pevní dozadu. Nebo naopak abychom dali víc gólů než v minulé sezoně. Lehce se to řekne, pěkně se to ukáže na papíře, ale musí se to přenést na hřiště. Udělat nějakou synchronizaci, automatismy hráčů, aby pochopili, jak se mají po hřišti pohybovat, jak docílit, aby branku dali nebo nedostali. To je ta nejsložitější část.“

Bude nadcházející sezona vaše poslední nebo si necháváte otevřená zadní vrátka?
„Nechám si jako vždycky otevřená vrátka… Nechci úplně specifikovat, jestli to bude opravdu moje poslední sezona. Už to nyní rozděluji na půl sezony. Uvidíme, co bude v zimě!“

Asi nikdo v Jablonci by si nechtěl zopakovat záchranářskou šichtu!
„Měli bychom chytit hned začátek ligy, vloni mu předcházela předkola evropských pohárů, což není nic jednoduchého, jak co se se týče fotbalu, tak cestování, odpočinku atd. Doufám, že se budeme v nové sezoně držet výš než v té loňské.“

Jste s někým ze Šachtaru, kde jste strávil deset nejúspěšnějších let kariéry, v pravidelném kontaktu, když Ukrajina čelí od února ruské agresi?
„Válčí se tam od doby, kdy jsem v roce 2014 z Doněcku odešel. Pořád to mělo nějaké fáze, které se vyvíjely. Od února je všechno ještě intenzivnější, válkou utrpěla větší část území Ukrajiny než předtím. Jsem pořád v kontaktu s dvěma kluky, se kterými jsem v Šachtaru kopal. Vůbec se nehrála ukrajinská liga, chtěli by zahájit novou sezonu, ale kde? Pohároví účastníci odehrají svoje domácí zápasy v zahraničí, třeba v Polsku. Není to dobré pro lidi, pro fotbal, pro nikoho, ani pro nás. Nejen Česko, ale i celou Evropu. Je to šílené, třeba Mariupol je sto kilometrů od Doněcku a teď to vypadá, že z města, které si já pamatuji, skoro nic nezůstalo…Poválečná obnova bude trvat hodně dlouho. Materiálně se dá narovnat cokoliv, ale mezilidské vztahy se narovnávají hrozně těžce. My se Slováky jsme úkaz, jak se mají dva blízké sousední národy domluvit a rozejít, bez jakéhokoliv konfliktu.“

TOMÁŠ HÜBSCHMAN

Narozen: 4. září 1981
Výška: 180 cm
Váha: 74 kg
Stav: ženatý, manželka Jana, dcera Michaela (16), syn Tomáš (13)
Fotbalový post: stoper nebo defenzivní záložník
Hráčská kariéra: Sparta Praha (1988-1999), FC Zlín (1999), Sparta Praha (2000), FK Jablonec (2000-2001), Sparta Praha (2001-2004), Šachtar Doněck (Ukrajina, 2004-2014), FK Jablonec (2014-?)
Reprezentace: 58 zápasů, jeden gól
Největší úspěchy: bronz z EURO 2004 v Portugalsku, postup do čtvrtfinále EURO 2012 v Polsku a na Ukrajině, mistr Evropy hráčů do 21 let (2002), čtvrté místo na ME hráčů do 18 let v Německu (2000), postup do osmifinále MS hráčů do 20 let v Argentině (2001), vítěz Evropské ligy (2009), čtvrtfinalista Ligy mistrů (2011), mistr české ligy (2003), mistr ukrajinské ligy (2005, 2006, 2008, 2010, 2011, 2012, 2013, 2014), vítěz Poháru ČMFS (2004), vítěz Ukrajinského poháru (2008, 2011, 2012), vítěz ankety Talent roku (2002), držitel stříbrného odznaku Klubu ligových šampionů týdeníku GÓL (2018)