Do světa velkého fotbalu vstoupil v barvách ostravského Baníku, kam se ve svých dvaatřiceti letech poněkud předčasně vrací. MICHAL FRYDRYCH sice nezastírá, že si přál své fotbalové putování ukončit v mateřském klubu, ale pokud by vše probíhalo podle původního scénáře, plnil by si i v příští sezoně své povinnosti vyplývající z tříletého kontraktu ve Wisle Krakov. Jenže její sestup z polské Ekstraklasy dal věci do pohybu…

„Důvodů, proč jsme sestoupili, je spousta. A není lehké je rozebírat z pozice hráče. Začátek sezony jsme pod trenérem Guĺou měli dobrý. Do pátého kola jsme se pohybovali na třetím místě. Ale pak přišly zápasy, které soupeř dokázal otáčet v náš neprospěch. Měly téměř shodný průběh. V utkáních jsme vedli, jenže jsme neproměnili šance, kterými bychom svůj náskok zvýraznili. A protivníkovi pak stačila třeba jen jedna střela, aby vyrovnal a případně ještě vyhrál. Pořád jsme však bojovali a „deka“ na nás padla až na jaře, v posledních deseti kolech. Průběh utkání byl přitom pořád stejný… Při vyšší herní kvalitě by se nám to asi nestalo.

„V ZÁCHRANU JSEM VĚŘIL SKORO DO POSLEDNÍHO KOLA“

Doma jsem nad naší situací hodně přemýšlel. Ve Slavii jsem byl zvyklý hrát o titul, vyhráváte skoro každý zápas a je pohoda. Ale když bojujete o záchranu? Nic vám nejde, nemáte ani radost na tréninku, hlava je pořád dole. Nemáte do fotbalu chuť. Avšak pamatuji si zkušenosti s bojem o udržení s Baníkem, takž zcela nová a neznámá situace to pro mě nebyla. V záchranu v Ekstraklase jsem věřil jsem takřka až do jejího závěru. Dvě kola před koncem jsme však ztratili důležitý mač na trávníku Radomiaku Radom, v němž jsme dvakrát vedli, ale nakonec prohráli 2:4. A po něm byl už náš sestup jistý.

„JEDNU ČERVENOU KARTU MNĚ ZRUŠILI“

Červené karty běžně nesbírám. V této sezoně mám sice v některých statistikách vedeny dokonce tři, ale jedna byla zrušená. Dostal jsem je vždy ve venkovních zápasech. Při té první mně náš druhý stoper nepřesně nahrál míč, útočník soupeře u něj byl o něco dřív než já, takže jsem jej trefil. Jinak by běžel sám na bránu. V druhém případě šel vzduchem přese mě tečovaný balon a my jsme se spolu zahákli s útočníkem, který stál za mnou. Jednalo se o takový faul nefaul, ale když už to sudí pískl, musel mně vyloučit. Karty jsem dostal krátce po sobě a přiznám se, že jsem se necítil fajn, bylo to moje nejtěžší období. Trest jsem však dostal vždy jen na jeden zápas. A ta třetí zrušená karta? V únoru jsme hráli ve Varšavě na Legii a za remízového stavu jsme v 94. minutě dostali gól na 1:2. Při něm mně soupeř trefil loktem, jasný faul. Za protesty jsem dostal žlutou kartu. V závěru jsme mohli vyrovnat, ale rozhodčí nás poškodil znovu. Po závěrečném hvizdu jsem měl míč a hodil jsem ho směrem k sudímu snad z 25 metrů. Balón prolétl kolem něj asi dva metry, ale uviděl jsem od něj červenou, kterou mně však komise rozhodčích zrušila.

„KLUBY KUPUJÍ ROZDÍLOVÉ OFENZIVNÍ HRÁČE“

Teď si budu opět zvykat na jiné útočníky. V polské lize jsou možná techničtější a šikovnější. Každý klub se totiž snaží přivést rozdílové ofenzivní fotbalisty, Španěly, Portugalce. Když jim dáte prostor, snižuje se vaše šance zastavit je. Ale přizpůsobit se české lize určitě nebude velký problém. Přehled mám. Snažil jsem se vidět co nejvíce utkání Baníku a sledoval jsem i Slavii v evropských pohárech. Z mých českých parťáků zůstává v kabině Wisly už jen Zdeněk Ondrášek, který se však v posledním utkání zranil. Já odcházím do Baníku, Honza Kliment do Plzně a Matěj Hanousek se po skončení hostování bude hlásit na Spartě.

„NABÍDKY JINÝCH POLSKÝCH TÝMŮ JSEM OPDMÍTL“

Wisla přijde sestupem o spoustu peněz, jen za televizní práva snad o 50 milionů korun. Cítil jsem velkou zodpovědnost za sestup a nechtěl jsem z klubu utíkat. Sešel jsem se s vedením, jak novou situaci řešit. Ve hře bylo i snížení platu, ale nedomluvili jsme se. Teprve pak jsem začal přemýšlet o odchodu. Zájem měly jiné polské kluby, jenže jsem nechtěl tam hrát jinde, než ve Wisle. Raději jsem se vrátil domů. Když se podařilo rozvázat kontrakt v Krakově, který jsem měl ještě na jednu sezonu, dohodě s Baníkem už nic nebránilo.

„VŽDY JSEM SE CHTĚL DO OSTRAVY VRÁTIT“

Celou kariéru jsem si říkal, že by bylo fajn se do Ostravy vrátit. I když už nějaké příležitosti, byly i dřív, vyšlo to až teď. Ještě jsme neměli ani jeden trénink, takže mluvit o klubových ambicích není jednoduché. Ale věřím, že budou minimálně stejné jako v minulé sezoně. Pro klub je jedině dobře, když má před sebou nějaký cíl. Po zdravotní stránce musím zaklepat, nikdy jsem neměl dlouhodobější zranění. Fotbal mně pořád naplňuje, mám ho rád, navíc budeme doma, takže uvidíme, jak dlouho ještě budu aktivně kopat. Teď řešíme přechodné rodinné zázemí. Stavíme totiž v Ostravě dům, ale doufám, že třeba v říjnu se budeme stěhovat.“