„Fotbalové mistrovství světa má za sebou více polovinu co do počtu dní a osmdesát procent odehraných zápasů. A už nyní se dá říci, že jsme, pokud se nestane něco zcela mimořádného, třeba pád meteoritu na katarskou metropoli Dauhá, svědky nejlepšího mistrovství světa ve fotbale v historii. Říkám to s plným vědomím toho, kolik informací a více či méně ověřených zpráv se na různých místech a fórech kolem šampionátu objevilo.“

„Píši tyto řádky s plným vědomím, že se najde řada lidí, kteří se mnou nebudou souhlasit, budou mě obviňovat ze zaujatosti nebo dokonce z podplacení. Každý může mít svůj názor a záleží jen na tom, na základě čeho si ho vytvoří. Zda věnuje pozornost nekončícímu veletoku zpráv na sociálních sítích, mnohdy vycházejících z několika málo informací, na které se nabalují další a další zaručené zprávy, nebo se řídí selským rozumem, životními zkušenostmi a hodnotí to, co vidí, tímto úhlem pohledu.

Mám štěstí, že patřím do té druhé skupiny. Od roku 1990 jsem byl na pěti mistrovstvích světa. Jako novinář jsem zažil to vzepětí československých fanoušků, mířících v několika stovkách rozkodrcaných autobusů Karosa a v tisících škodovek do Florencie na zápasy s USA a s Rakouskem. S novinářskou akreditací na krku jsem objel v roce 1994 USA od zahajovacího zápasu v Chicagu až po finále v Pasadeně. Pak, jako mluvčí fotbalového svazu, jsem viděl mnohé zápasy MS 1998 ve Francii. O turnaj v Japonsku a Jižní Koreji nás připravila baráž a Belgie, jinak bych si ho užil jako mluvčí reprezentace. O čtyři roky později, v roce 2006 jsem s novinářskou akreditací byl účastníkem MS v sousedním Německu. Do Jižní Afriky ani do Brazílie jsem se nedostal, ale do Ruska v roce 2018 ano. Mohu tedy srovnávat, mám i věk na to, abych dokázal utřídit, co je pro největší fotbalový turnaj světa důležité a podstatné.

Proto jsem sáhl do svých úspor, požádal za GÓL o akreditaci a s kolegou Václavem Tichým jsme na kontroverzní turnaj odletěli. Začali jsme až druhými zápasy ve skupinách a během osmi dnů jsme naživo shlédli čtrnáct utkání a poznali s výjimkou stánku Al Bayt všech zbývajících sedm stadionů.

Při nástupu do letadla jsem nevěděl, co očekávat. Jedna negativní informace následovala druhou, média se předbíhala v tom, kdo najde větší problém a kdo co nejvíce zkritizuje Katar a turnaj o zlatý pohár.

„Přijel jsem do jiného světa…“

Od prvního okamžiku vše klapalo výborně. Krásné stadiony, dokonalý systém značení, při kterém by zabloudil snad jen slepý, ale pro tyto případy byli na každém kroku dobrovolníci připravení s úsměvem poradit a pomoci. Milionová metropole Dauhá má tři supermoderní linky metra, denně bylo potřeba na čtyři zápasy dopravit tam a zpět téměř čtvrt milionu fanoušků, další desetitisíce do fanouškovských zón. Ten, kdo organizoval logistiku, zaslouží metál! Vstupy a výstupy do metra a na stanice autobusů s lehkostí pohlcovaly proudící dav. Soupravy metra odjíždějící ve dvouminutových intervalech plynule rozvážely fanoušky, za hodinu bylo po všem. Kdoví, zda bych za stejnou dobu dorazil ze zaplněného pražského Edenu třeba na Smíchov nebo z Letné do Hostivaře…

Pořadatelé tak ve velké plus obrátili to, co mnozí před turnajem kritizovali a považovali za bláznovství. Fakt, že na ploše velikosti Středočeského kraje lze uspořádat mistrovství světa. Jde to a je to záležitost, kterou s největší pravděpodobností už žádný následující šampionát nezopakuje. Fanoušci ze všech dvaatřiceti zemí tak měli jedinečnou možnost se den, co den potkávat, zpívat a někdy i tančit. K vidění byly celé rodiny, i s malými dětmi v kočárku.

Stejnou výhodu ale měly i reprezentační týmy. Vybraly si ubytování, tréninkové zázemí a o nic více se nemusely po celou dobu pobytu starat, Žádné přelety k zápasům. Kritizovaný termín na konci roku se ukazuje také výhodou, ze které těží hráči. Podobnou už možná jindy nedostanou. Poprvé se díky tomu představují na největším turnaji světa plně rozehraní, v plné formě, ne v červnu po konci únavné a vyčerpávající sezony, což kvituje řada odborníků z řad trenérů.

„Nejlevnější vstupenka za 320 korun.“

Osobně jsem byl hodně překvapen téměř deseti tisíci fanoušky z dalekého Ekvádoru, země, která má HDP v přepočtu na obyvatele čtyřikrát menší než Česko… Rozhodně tedy neplatí, že by byl turnaj jen pro bohaté příznivce. Pro ilustraci – apartmán 3+1 pro čtyři osoby se dvěma ložnicemi, obývákem, koupelnou a zařízenou kuchyní se dal pořídit i za 350 dolarů na noc. Mimochodem nejlevnější vstupenka na zápasy ve skupině stála 50 rijálů, tedy asi 320 korun. Nejlevnější na semifinále byla k mání za 500 rijálů, na finále pak za 750 rijálů.

A kupodivu, šlo to i bez tolik připomínaného piva. V hledištích naprosto žádné výtržnosti, žádné rvačky před stadiony. Desítky tisíc lidí si užívaly fotbal, krásně fandily a bok po boku se rozcházely do metra nebo sledovaly zápasy ve fanzónách. Zažil jsem zápas Anglie – Wales. Fandové pěli chorály, povzbuzovali, ale nervali se. Nevypadali, že by jim k tomu pivo chybělo. Mimochodem nedovedu si představit, jak by to vypadalo, kdyby někteří ve třicetistupňovém horku do sebe lili pivo…

Po prvním zápase byla velice kritizována návštěvnost, místní houfně opouštěli po přestávce stadion a hned jsme měli zaručené informace, že o turnaj nebude zájem. Omyl, zápasy jsou prakticky vyprodané, těch několik volných stovek míst do zaplněné kapacity je běžných vždy, protože ne všichni majitelé, zejména z řad partnerů, dorazí.

Jen těžko lze vyvracet zprávy, že Katar si od představitelů FIFA právo pořádat šampionát koupil. Nebyl by prvním, kdo byl z něčeho podobného obviněn. Ještě nedávno řešil soud ve Švýcarsku představitele německého fotbalu za MS 2006, obdobně se hovořilo například i o Rusku. Do svědomí ať si sáhnou funkcionáři FIFA, ale obyčejného fanouška by tyto pletky nemusely zajímat.

Mělo by se měřit jedním metrem!

Jedno je jasné. Katar měl vizi, jak udělat šampionát mimořádný a nezapomenutelný. Přátelský a pohodlný pro fanouška, neváhal pro jeho pohodlí vybavit klimatizací všechny stadiony, zajistit bezvadnou infrastrukturu, včetně nádherného velkokapacitního metra s obrovskými stanicemi, i nabídl množství zábavy ve městě, hostícím statisíce zahraničních diváků. Je potřeba si přiznat, že Katar na všechny ty obrovsky náročné projekty má téměř neomezené finanční prostředky. A mnozí mu to pochopitelně závidí. Je dobré pro fotbal jako celek i pro jednotlivého fanouška, že je Katar neváhal investovat v jejich prospěch.

Pochopitelně první turnaj pořádaný v arabském světě přináší fakt, že je potřeba přijmout místní zákony. Ti, kteří v Kataru žijí déle, tvrdí, že se v tomto ohledu Katar velice proměnil, a i díky šampionátu se více otevřel, stal se vstřícnějším vůči západnímu světu. Mnohé prý bylo vykonáno i na poli pracovních práv. Čísla uvedená dříve britským The Guardian, tvrdícím, že za deset let v souvislosti s MS zemřelo 6500 zahraničních dělníků, byla často opakována, později byla přijata jiná, o řád nižší. Žádné statistiky už ale nesrovnávají, jaká jsou čísla při budování tak obrovských projektů v tak obtížných klimatických podmínkách v okolních zemích. Zajímavé je, že se tyto otázky řešily v souvislosti s tímto mistrovstvím světa. Když na stejných katarských stadionech vyhrál Bayern Mnichov v únoru 2021 mistrovství světa klubů, otázka, že jsou vybudovány z „krve“ dělníků, se tehdy ještě v západních televizích neobjevila.

Tím přecházíme na tenký led, týkající se dalšího hojně kritizovaného tématu. Boje za lidská práva, konkrétně například žen v Iránu, či komunity LGBT+. Rozhodně je potřeba se tímto zabývat, podporovat a hájit. Dovolím si ale kacířský názor, že vše by mělo být zasazeno do určitého kontextu. Nemělo by se stát, že tahanice a diskuse o tom, zda může být duhová páska na paži kapitánů, zastíní samotný fakt, proč se turnaj hraje. Dlouhá léta platilo, že se politika do sportu nemá vměšovat. A ještě nedávno byly kluby nebo reprezentace za toto porušení přísně trestány. Měřilo se jedním metrem. V nedávných letech se toto pravidlo začalo drolit. Najednou se rozlišovalo, co je přijatelné propagovat na sportovních stadionech a co už ne. Objevila se skulinka, nejrůznější hnutí se snaží ji využít a nyní tak třeba řešíme, zda například duhové pásky ano nebo ne. Ale fotbalový šampionát by neměl být kolbištěm, na kterém půjde více než o smysl, proč je soutěž pořádána, o to, jak kdo bude koho prezentovat a proč!

Katar svět štve. Malý trpaslík s velkým vlivem a obrovskými prostředky. Mnohé si může koupit a mnohé také kupuje, investuje všude po celém světě. Nedávno jsem četl, že má sedmnáctiprocentní podíl v koncernu Volkswagen, tedy i v každé škodovce, která sjede z pásu. Velký Paris Saint-Germain s Kylianem Mbappem je jen viditelnou třešinkou na dortu.

Za to, že uspořádal široko daleko nejlepší světový šampionát ve fotbale, by měl být chválen a ne odsuzován. Třeba písničkářem, který rádoby vtipným textem o tom, jak tam nekoupíte párek z vepřového, pivo, zato ženě můžete dát „přes ústa“, získává levné body u široké veřejnosti. Nebo výroky různých moderátorů a zástupců médií, kteří šíří své představy, bez ohledu na skutečnost. Aniž by jejich zaměstnavatelé uznali za vhodné je vyslat do dějiště šampionátu. Možná by pomohlo, kdyby všichni kritici i z řad fanoušků sáhli do úspor, vyrazili na místo a na vlastní oči se přesvědčili, jaké jsou mýty a jaká je skutečnost. A teprve pak podle svých poznatků soudili…“