Loňský kalendářní rok končili fotbalisté Teplic ziskem deseti bodů, který je vytáhl z hrozícího boje o záchranu mezi elitou do klidnějších vod prvoligové tabulky. Jenže místo navázání na toto plodné období přišlo v pátečním otevírání jara kruté vystřízlivění. Na Stínadlech totiž inkasovali „bůra“ od rozjetého Jablonce, zkušený forvard JAKUB MAREŠ byl na hřišti u dalšího debaklu až ve druhé půli.

„Po Vánocích jsem byl bohužel pozitivně testovaný na COVID-19, do tréninku s týmem jsem se zapojil až teprve v úterý, takže jsem počítal s tím, že začnu na lavičce a do hry se možná dostanu až v závěru zápasu. Do zhruba dvacáté minuty byl jeho průběh docela vyrovnaný, měli jsme nějaké centry i střely, ale po prvním gólu Jablonce šel výkon hostů nahoru a náš padal dolů… Byli dynamičtější, agresivnější, dostávali se ke druhým balonům. Pomáhali si dlouhými nákopy na Michala Doležala, což byla na dost špatném terénu lepší varianta, než se jako my pokoušet o kombinační fotbal. Také „Pilka“ (Václav Pilař) s Jovovičem nám dělali na obou krajích velké problémy, protože oba jsou silní na míči.

„JÍT DO HRY ZA STAVU 0:3, NENÍ NIC JEDNODUCHÉHO…“

O přestávce jsem nebyl v naší kabině, protože jsem se venku rozcvičoval. Trenér Kučera byl samozřejmě pořádně rozčilený, protože takový bídný vstup do jara si nikdo nepředstavoval. Myslel jsem si, že půjdu do hry na posledních patnáct minut, nakonec z toho byla kompletní druhá půle. Jenže když prohráváte 0:3, tak to není zrovna nic jednoduchého. Snad kdyby se nám povedlo brzy vstřelit gól, mohlo to případně vývoj utkání otočit. To se nám bohužel nepovedlo, i my střídající jsme mančaftu příliš nepomohli. Měl jsem tam jen jednu střelu, kterou jsem ale pořádně netrefil a míč letěl vedle pravé tyče. Místo čestného gólu jsme naopak po přestávce ještě dva další dostali…

„PŘEVALOVAL JSEM SE DO ČTYŘ NEBO PĚTI HODIN RÁNO!“

Po zápase vždycky nedokážu rychle usnout bez ohledu na výsledek, jestli jsme vyhráli nebo prohráli. Z pátka na sobotu jsem se převaloval v posteli do čtyř nebo pěti hodin ráno… Musíme se rychle oklepat, je to všechno o psychice. nic jiného nám v našlapaném jarním programu ani nezbývá, pokud se zase nechceme zpátky namočit do boje o záchranu. Když letos z první ligy padají tři poslední týmy, tak se dole můžete ocitnout hned. V prosinci jsme body získali hlavně tím, že jsme jako mančaft jezdili po zadku a vyhráli 1:0 nebo 3:2. Makat musejí všichni, bez ohledu na to, jestli jim je přes dvacet nebo přes třicet! Na přelomu ledna a února hrajeme dvakrát za sebou doma s Karvinou a s Pardubicemi, v těchto zápasech musíme naplno bodovat. V neděli nás čeká zápas v Českých Budějovicích, které jsou na tom po podzimu zhruba stejně jako my, takže půjde o šest bodů.

„NA LIGOVOU STOVKU SE SNAŽÍM PŘÍLIŠ NEMYSLET…“

Od útočníků se pochopitelně čekají góly, je to i o štěstí. Na podzim jsem v šesti zápasech žádný nedal, ale pak ve třech dalších jsem se třikrát trefil. Vím, že mě každý z nich posunuje ke Klubu ligových kanonýrů. Rád bych na tu stovku dosáhl, ale zároveň se snažím na to příliš nemyslet, aby mě to hřišti příliš nesvazovalo. „Řezňa“ (Jakub Řezníček), který je také mezi čekateli do „Klubu 100“, je tom nejspíš stejně. Jsme také podobné typy útočníků, myslím si, že naše součinnost na hřišti by mohla fungovat líp ku prospěchu celého mančaftu.

„ANI KAFE SE SPOLUHRÁČI, ANI BAZÉN SE SYNEM!“

Pendluji mezi Prahou a Teplicemi, kde mám byt. Když se mi nechce vracet, což bylo i v pátek večer, tak v něm přespím. Dojíždění sem v zimních měsících není žádný med. Chybí mi také, že pořád si nemůžeme nikam s kluky zajít jako dřív třeba na kafe, což by se po tom pátečním „bůru“ určitě hodilo. Nebo vyrazit s tříletým Kubou, který je pořád doma v pohybu, zaplavat si do bazénu…“