Český trenér ve světové špičce!

Tak jako pro ligové hráče je další metou v kariéře obléknout reprezentační dres, tak i kluboví trenéři se netají tím, že je pro ně nejvyšší poctou usednout na lavičku národního týmu. Trvání tohoto prestižního angažmá je pochopitelně také odvislé od dosažených výsledků či postupů. Statistici vedou žebříček koučů, kteří mají na kontě minimálně stovku mezistátních zápasů. V této vybrané společnosti má i český fotbal svého zástupce – MILANA MÁČALU, historicky posledního trenéra národního týmu Československa, který figuruje v absolutní světové špičce na lichotivé čtvrté příčce! Nasbíral totiž úctyhodných 245 utkání u šesti reprezentačních výběrů (Československo, Kuvajt, Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie, Omán a Bahrajn) a strávil při nich celkem 19 let a 186 dnů.

Ve 245 zápasech si připsal 126 vítězství, 48 remíz a 71 porážek při skóre 448:267, což dává úspěšnost 61,22 procenta). Bývalé ČESKOSLOVENSKO vedl od 28. srpna 1990 do 24. března 1993 v 25 utkáních, zaznamenal 10 výher, 8 remíz a 7 porážek, skóre 37:27, což je úspěšnost 56 procent.

Převzít československou reprezentaci, to pro mě byla pocta, na kterou jsem hrdý. Výsledky, kterých jsme dosáhli, nebyly, myslím, špatné. V kvalifikační skupině jsme měli Španělsko, Francii, Island a Albánii. Na EURO 1992 do Švédska navíc tehdy postupoval jen její vítěz. Skončili jsme ve skupině druzí, což na účast na závěrečném turnaji nestačilo. I po letech nezapomenu na zápas v Paříži s Francií. Už ve druhé minutě byl faul Anglomy na Kubíka na jasnou červenou kartu, pak nám anglický rozhodčí Courtney, který se loučil s kariérou, neuznal zcela regulérní branku. A nejsem si jistý, jestli v odvetném zápase v Bratislavě nepadl Papinův gól z ofsajdu… Cítil jsem i křivdu ve Španělsku, kde švýcarský sudí Röthlisberger odpískal penaltu po zákroku Krištofíka, k němuž prokazatelně došlo metr před šestnáctkou. Boží ruka zasáhla, Francouzi sice postoupili na EURO, ale vypadli hned ve skupině a jeli domů.

Naopak největším zážitkem byl zápas se Španělskem na Strahově, hnalo nás 30 tisíc povzbuzujících fanoušků, otočili jsme utkání a vyhráli nakonec 3:2. Dvě branky vstřelil Venca Daněk, pro kterého to byl životní zápas v nároďáku, a jednu Moravčík. K reprezentaci jsem nastupoval ve zlomové i divoké době, kterou žádný trenér předtím nezažil. Otevřely se hranice, po úspěchu na mistrovství světa 1990 v Itálii odešli další hráči do zahraničí, prakticky celý nároďák hrál v cizině. A ti, co zůstali doma, byli zahořklí, že se jim nepovedlo najít si angažmá venku. Ani lidi neměl o fotbal tehdy takový zájem. Když na Strahově hráli během jednoho měsíce Angličané a mistři světa Němci, přišly na tyto špičkové evropské týmy tristní návštěvy šest a dvanáct tisícovek diváků…

SKONČIL JSEM PO REMÍZE NA KYPRU…“

Nemyslím si, že moje tříleté období u reprezentace bylo špatné, hráli jsme nerozhodně s Angličany i s Němci. Nikdy jsme neprohráli se slabším týmem, ať už šlo o Island či Albánii. Skončil jsem po remíze na Kypru, necítil jsem už někde uvnitř, že můžeme kvalifikaci o MS 1994 v Americe zdárně dohrát, protože duch se z reprezentace nějak vytratil. Proto jsem řekl předsedovi svazu Františku Chvalovskému, že seženu trenéra, který by měl vést mužstvo po mně, protože pokud je alespoň jedno procento šance, ať to zkusí. Zavolal jsem Václavu Ježkovi, zajel za ním. Seděli jsme nahoře v hotelu Coubertin na Strahově. Chtěl, abych kvalifikaci dokončil. Chvalovský nevěřil, že by to vzal, natož že by se povedlo hrát o postup do konce. Ježek remizoval doma i venku s Walesem, Košicích porazil 5:2 silné Rumunsko, ale bohužel jen remizoval 0:0 v posledním utkání v Belgii. Kdybychom v Bruselu vyhráli, slavili bychom místo domácích Belgičanů postup na světový šampionát…

Těžko jsem rozdýchával, že jsme z těch dvou kvalifikací nepostoupili. Čte se to dodneška, těžko, že jsem nesplnil naděje… Když k tomu cokoli řeknu a budu čímkoli argumentovat, budou to lidi brát jako výmluvu. Přitom vyhrát na Islandu nebo v Albánii nebylo už tehdy jednoduché, protože spousta mančaftů tam prohrála. Třeba zrovna Španělsko... Mluví ale fakta. Dodneška přemítám nad okolnostmi, nad tím, kde se staly chyby, kdo měl, a naopak třeba neměl hrát. Nejeli jsme na špatné vlně, vždyť Španělsko skončilo až za námi třetí, a po porážce s námi vyhodili trenéra Luise Suáreze.“

A jak vypadá bilance Milana Máčaly u národních týmů pěti arabských zemí? :

KUVAJT (4. května 1995-12. listopadu 1997 a 14. dubna 1998-15. února 1999, 70 zápasů, 34 výher, 14 remíz, 22 proher, 139:74, 58,57 %).

SPOJENÉ ARABSKÉ EMIRÁTY (13. prosince 1997-17. prosince 1997, Konfederační pohár FIFA v Rijádu, 3 zápasy, jedna výhra, žádná remíza, dvě prohry, 2:8, 33 %).

SAÚDSKÁ ARÁBIE (18. června 1999-14. října 2000, 27 zápasů, 11 výher, 6 remíz, 10 proher, 34:35, 51,85 %).

OMÁN (27. března 2001-25. května 2001, 18. ledna 2003-24. prosince 2004 a 16. srpna 2006-30. ledna 2007, 62 zápasů, 40 výher, 10 remíz a 12 proher, 143:50, 72,58 %).

BAHRAJN (27. června 2007-3. března 2010, 58 zápasů, 30 výher, 10 remíz, 18 proher, 93:73, 60,34 %).

PREMIANTEM SVĚTOBĚŽNÍK „BORA“

Před českým koučem je trojlístek jeho kolegů, kteří se přehoupli přes 250 mezistátní utkání. Trenérský světoběžník Velibor „Bora“ Milutinovič za dlouhých 26 let, kdy postupně vedl reprezentace Mexika (1983-1997), Kostariky (1990), USA (1991-1995), Nigérie (1997-1998), Číny (2000-2002), Hondurasu (2003-2004), Jamajky (2007) a Iráku (2009), nasbíral rekordních 286 duelů a patří mu první příčka v historickém žebříčku. Druhý Claude Le Roy má reprezentační kariéru ještě delší od roku 1985 až do současnosti, vedl celkem deset národních týmů, Kamerun a Kongo dvakrát, a má na kontě 266 zápasů. Pomyslný bronz patří trenérovi brazilských mistrů světa z roku 1994 Carlosi Albertu Parreirovi s 251 utkáními. Svoje krajany „kanárky“ vedl ve třech obdobích, dvakrát byl na lavičce Saúdské Arábie a Jihoafrické republiky. Na Milana Máčalu se mohou dotáhnout dva další trenérsky stále aktivní dvoustovkaři – Hernán Dario Gomez (240), který ale na podzim skončil na lavičce Ekvádoru, a Lars Lagerbäck (229). Ten naopak stále působí u reprezentace Norska, se kterou ho čeká odložené play-off baráže o postup na EURO 2020. A pokud by ve dvou utkáních jeho svěřenci uspěli, stali by se prvním soupeřem českého národního týmu v červnu 2021 ve skupině mistrovství Evropy!

TRVALKÁM VÉVODÍ TABÁREZ

Přes 200 mezistátních „zářezů“ mají ještě dva koučové, kterým mohou stále přibývat další zápasy – Carlos Quieroz (205) a Óscar Tabárez (202), který všechny nasbíral u týmu Uruguaye, což z něj dělá historického rekordmana. Druhý Joachim Löw, který od roku 2006 vede německou reprezentaci, je zatím na 179 utkáních. Nechal již za sebou další legendární trenérské trvalky, svého krajana Seppa Herbergera (167 utkání v lavičce Německa v letech 1936-1964), Mortena Olsena (166, Dánsko, 2000-2015) i tvůrce meziválečného rakouského wunder-teamu Huga Meisla (155, Rakousko, 1912-1937).