Červenobílá dynastie?

Zasloužený mistrovský Slavie vyvolává také historicko-statistické reminiscence stejně jako stále pokračující úctyhodný rekord v ligové neporazitelnosti červenobílých. Čísla nelžou, takže lze bez euforické nadsázky říci, že takový tým nebyl v Edenu od slavné éry největší klubové legendy, nedostižného kanonýra Pepiho Bicana na přelomu třicátých a čtyřicátých let minulého století.

Jenže po triumfech v protektorátní lize nastalo neuvěřitelně dlouhé vakuum, v němž vyznavači „sešívaných“ barev zažívali permanentní ústrky od fanoušků konkurenčních týmů, především pochopitelně od „rudých“ z Letné. Dvakrát jejich milovaný klub dokonce spadl do druhé ligy. Za téměř půlstoletí měli slávisté na dosah titul pouze dvakrát. V sezoně 1965/1966, kdy se vrátili zpátky mezi československou elitu, až do posledního kola bojovali se svým odvěkým rivalem Spartou o vytoužený primát. V posledním kole jim k tomu stačilo remizovat v Edenu s Interem Bratislava, neproměněná penalta Bedřicha Tesaře za bezbrankového stavu připomínala dlouhá léta strašidelný sen, který se porážkou 0:1 nakonec naplnil. To, že titul neobhájili sparťané, kteří tehdy prohráli v Košicích v tendenčně řízeném duelu se zachraňující se Lokomotivou, bylo jen trpkým těšínským jablíčkem. Při bodové shodě pražského trojlístku se totiž smál ten třetí vzadu – Dukla…

Druhé trauma se odehrálo už v samostatné české lize a v jarním derby pražských „S“ na staré Slavii v sezoně 1994/1995. Domácí měli před Spartou pětibodový náskok, a kdyby ho alespoň udrželi, tak se mistrovských oslav dočkali o rok dříve. Tehdejší letenský majitel Petr Mach s trenérem Jozefem Jarabinským přichystali utajenou bombu v podobě herního comebacku Jozefa Chovance, který již několik měsíců seděl na manažerské židli. I když pauza byla na jeho obvyklé jistotě přece jen znát, hosté drželi bezbrankovou remízu, která vyhovovala i slávistům, dohrávajícím v deseti bez přísně vyloučeného Suchopárka. Jenže v poslední minutě z hranice šestnáctky nechytatelně napřáhl Pavel Nedvěd a jeho památná branka otočila nejen ukazatelem skóre, ale i ligovým finišem, v němž byli na cílové pásce první zase sparťané…

Slávisté se dočkali až o rok později. Další korunovace zažili až v novém miléniu, a dokonce dvakrát za sebou s trenérem Karlem Jarolímem v letech 2008 a 2009. Jenže místo trvalého uvelebení se na výsluní, navíc ve zbrusu novém stadionu v Edenu prožili červenobílí a jejich příznivci v příštích sezonách šokující deziluzi, která málem skončila sestupem a krachem celého klubu. Od dna se odrazili až s novými čínskými majiteli, které přivedl klubový boss Jaroslav Tvrdík. Čtyři získané tituly za pět posledních let naznačují zrod nové dynastie, která ještě zdaleka nevyčerpala svůj potenciál. Naopak ji do blízké budoucnosti motivují další smělé výzvy na domácí i evropské scéně, které by chtěla pod taktovkou „stvořitele“ Jindřicha Trpišovského a jeho dlouholetých parťáků proměnit ve skutečnost.